Hledejte na severním nebi černou stálici a naleznete IMMORTAL. Tento norský zimní klenot patří do „post-bathoriovské“ vlny nordického black metalu a narozdíl od mnohých kolegů se s obdivuhodnou vytrvalostí udržuje na vrcholu popularity. Všechno začal převratný epický opus At The Heart Of Winter, na kterém kapela opustila hned několik posvátných dogmat – obal byl barevný, ilustrovaný, logo čitelné a obsah nápadně více inklinoval k melodickému a velmi rozmáchlému (možná až příliš) epickému black metalu. Havrani skřehotali brzký pád Nesmrtelných, ale stal se pravý opak – když o dva roky později vyšel další počin Damned In Black, prodalo se ho za necelý měsíc neskutečných 50 000 kusů. IMMORTAL vytušili, že jejich severka začíná planout ohněm vítězství a zahájili gloriózní tažení za slávou.

A tak před námi trio muzikantů defiluje s nejnovějším počinem, stylově pojmenovaným Sons Of Northern Darkness. Logo zůstává stejně „vyměklé“, ovšem z tmavě modrého oparu se na nás výhružně šklebí dobře známé zmalované držky. Pandík Abbath a jeho kumpanie, vyzbrojená urvanými televizními anténami, podporovaná houfcemi havranů, táhne neochvějně dál, až někam do hlubin severské temnoty a být u toho je zatracený plezír.

Ano, časy nezapomenutelných Battles In The North jsou nenávratně pryč, svět se změnil, i ten severák fouká dneska jinak. Jenže IMMORTAL se od mrazivého pojetí černého kovu příliš neodchylují. Přidávají ždibec melodiky a z vysoka kašlou na přežitou Fenrizovu poetiku kanálního zvuku. Pravdou zůstává, že studio Abyss je při vší snaze trochu moc... Já vám nevím, jak to přesně popsat. Poslechněte si nezaměnitelný mrazivý zvuk starého Grieghallenu a pak ho srovnejte s tímhle o třídu lepším produktem. Asi to bude v tom. Ta technická dotaženost, promakanost, artificiálnost, přeci jen ubírá na syrovosti a tím pádem i atmosféře. Zkrátka – severský black metal se mi pojí víc s ENSLAVED (dvojhvězdí Frost / Eld) a SATYRICON (Nemesis Divina), než s novými IMMORTAL. Nic ve zlém, ale je to učesaná a zpacifikovaná energie.

Což ubírá jenom málo ze záslužné činnosti norské trojice. Pořád je potěšení vyslechnout ty staré dobré omrzlé postupy, svištící kytary, temně předoucí basu, dávivý skřehot. IMMORTAL z této esence hnětou velmi propracované kompozice, které střídají tempa, dávají prostor k nejrůznějším šlapavým vyhrávkám a chytrým zvukovým fíglům. Narozdíl od Srdce zimy patří více místa zběsilým tempům (palby One By One a zejména neskutečná smršť Demonium) a různorodě divokým pasážím. Díky nim se i epické tryzny, přesahující stopáží šest minut, nestávají nestravitelnými a jednotvárnými. Subjektivní výhrady mám jen k Tyrants a Within The Dark Mind, které obsahují určitý stereotypní element. Naproti nim se ovšem hrdě tyčí majestátní zimní opusy Antarctica, In My Kingdom Cold a Beyond The North Waves – magická atmosféra bez zábran se dotýkající mystéria srdce severu. Riffy které prosviští duší a zanechají věčnou námrazu. Ten pocit mi už dlouho chyběl...

Na malá zakolísání je tu taktéž starý známý Demonaz a jeho texty. Tenhle maník patřil k zakládajícím členům kapely, ale v roce 1997 ho vyřadil (pokud mě paměť neklame) jakýsi zánět šlach, znemožňující obsluhovat kytaru. IMMORTAL tak zbyla pouze jeho brilantní poetika, která sídlí kdesi v chladných královstvích za severními moři, kde mrazivé vichry dují a sníh na horách šílenství nikdy neroztává. Posedlost zimou dokumentují i terminologické skvosty typu permafrost a glaciála, které vydeptají zejména fanoušky zeměpisu. Jinak ovšem padnou slova k hudbě jako sníh k Norsku.

Zkrátka a dobře, IMMORTAL stvořili další výbornou desku, která přetéka patřičně dřevitým a chytlavým black metalem starého střihu. Pokračují tak v mnohaleté a zřejmě neotřesitelné tradici, která pochopitelně jedny dráždí, druhým lahodí. Chtít po všech, aby se rochňali v avantgardním muzicírování je hloupost a po všech těch blasfemických souložích kozla s kompjútrem je příjemné vědět, že je tu kapela, která nejde pro ránu řemdihem daleko.